Dne 4. 5. 2012 pořádala komora OLH společně se SML Jihlava, s. r. o. na l. ú. Stonařov odborný lesnický seminář na téma: „Nepasečné hospodaření ve smrkových porostech Vysočiny“, jehož součástí byla také venkovní pochůzka v lesních komplexech Otín a Sokolíčko.
Seminář pod záštitou a za finanční podpory Ministerstva zemědělství ČR – sekce lesního hospodářství byl zahájen v přísálí kulturního domu ve Stonařově. Po úvodních slovech Jiřího Pohana, předsedy České komory odborných lesních hospodářů a ředitele Správy městských lesů Jihlava, s. r.o. Václava Kodeta, proběhl dopolední blok odborných referátů souvisejících s tématem. Poté následovala exkurse v lesních porostech.
Milan Košulič (Lesy ČR, LS Město Albrechtice) přednesl referát o přírodě blízkém hospodaření (PBH). Seznámil účastníky semináře s u nás málo známým, ale velice závažným fenoménem chřadnutí a odumírání smrkových porostů v oblasti severní Moravy a Slezska, které zasahuje i na Slovensko a do jižní části Polska a to až do nadmořských výšek 800 metrů na severních svazích Beskyd. Za příčiny tohoto stavu, který v dohledné době může hrozit i u nás, jsou obecně považovány nepříznivé klimatické vlivy, civilizační faktory (imise apod.), nesprávné pěstování smrkových monokultur na nevhodných stanovištích a následně druhotné napadání patogeny.
Dále se Milan Košulič věnoval nesprávnému pěstování smrkových porostů na holinách. Objasnil princip tzv.: „Genotypového posunu“, kdy dochází ke změně poměru mezi klimaxovými a pionýrskými jedinci v populaci ve prospěch pionýrských. Tito jedinci jsou typické svým rychlým růstem v mládí, zhoršeným zdravotním stavem, svou náchylností k napadení patogeny a svou krátkověkostí.
Po té se zmínil o negativním vlivu nesprávného pěstování smrkových monokultur na půdu jako na jeden z hlavních produkčních faktorů.
Dál zdůraznil možnosti zvýšení přírůstu, v ekonomickém pojetí tedy tržeb a zisku, optimálním využitím produkčních možností stanoviště a to využitím celého nadzemního prostoru asimilačními orgány a celého podzemního prostoru kořenovými systémy dřevin. V praxi to znamená dbát o permanentní světlostní přírůst v celém prostoru lesa.
Pro přírodě blízké lesnictví je charakteristické maximální využívání přírodních procesů. Příroda pracuje lépe než my, pracuje pořád a hlavně zadarmo.
Cílem PBH je vytvořit co možná nejdiferencovanější strukturu porostu a to jak ve smyslu druhovém, výšek a tlouštěk stromů i prostorového uspořádání. Tím dojde k pozitivním změnám klimatu v porostním prostředí, podpoří se rozvoj mikrobiálního života v půdě, zvýší se pestrost přízemní patra a úživnost pro zvěř, zvýší se stabilita lesních porostů, množství i kvalita produkce.
Hlavními prostředky PBH jsou: Opustit či významně omezit holoseče. Přejít od hromadného k jednotlivému výběru stromů. Volit nízkou intenzitu těžby ve výši periodního běžného přírůstu. Využívat dlouhodobý zástin horního patra pro kultivaci nárostů zmlazení. Provádět strukturní probírky (zásah směřuje do úrovně – šetří se podúroveň). Využívat pomocné dřeviny při obnově a výchově mladých porostů. Limitovat škody zvěří.
Milan Hron (OSVČ – lesní správce malolesů na Svitavsku) se podílí na správě cca 1700 ha obecních a soukromých lesů o průměrné výměře obecního majetku 100ha. Při spravování majetku se dlouhodobě řídí principy PBH. Z uvedeného způsobu hospodaření vyzdvihl některé benefity, které z něj jako pro správce vyplývají: Méně pěstební činnosti – zalesňování, ochrany kultur, prořezávek a s tím spojeno méně času nezbytného pro zadávání a přejímky prací. Méně zjevných škod zvěří, minimalizace porostních stěn ohrožených větrem a kůrovci, lepší vnímání hospodaření veřejností. Několikaletý hospodářský výsledek šesti obcí s průměrným čistým ročním výnosem kolem 3 500 Kč/ha vypovídá o schopnosti PBH opřít se o argumenty, které svědčí o dobré výnosovosti takovéhoto hospodaření.
Jiří Zahradníček (nezávislý český lesník) uvedl, že hospodářská úprava lesů u nás má sice dlouholetou tradici a vychází z propracovaného systému lesních typů, avšak v případě lesů s bohatou vnitřní strukturou, pěstovaných dle principů PBH naráží na své limity. Věk porostů jakož i věkové stupně, střední porostní výšky a výčetní tloušťky, objem středního kmene, stejně tak těžební plocha, obmýtí a obnovní doba, zakmenění a normální paseka ztrácejí v lesích s bohatou vnitřní strukturou svou vypovídající schopnost. Stav lesa a taky přírůst lze v těchto případech zjišťovat buď svěrkováním naplno anebo pomocí provozní inventarizace. Maximální výše těžby se pak stanoví podle přírůstu. Tato metoda zavádí některé nové pojmy jako např. typ vývoje lesa, cílový typ porostů, segment typu porostů atd.
Venkovní exkursi vedl místní lesní Libor Janda. Připravena byla jedna zastávka v lesním komplexu Otín a pět zastávek v lesním komplexu Sokolíčko. V úvodu vysvětlil, že impulsem k přechodu na PBH byla námrazová kalamita z konce roku 1995, kdy na jemu svěřeném majetku bylo rozlámáno anebo vyvráceno na 24. 311m3 dřeva, což odpovídalo cca šestinásobku jeho tehdejšího etátu. Průměrné zakmenění kleslo o 1,5 stupně počítáno na veškerou lesní půdu. Těžily se pouze stromy, kterým zbyly méně než tři přesleny zelených větví, avšak i většině zůstavším stromům chyběly části korun. Poškozeno bylo od pěti do sta procent stromů v porostech již od druhého věkového stupně. Následkem prosvětlení došlo v následujícím roce ve většině mýtních porostů k prudkému zabuřenění zejména maliním a třtinou. Námrazová kalamita se zpracovávala i v následujících letech a do jisté míry se zpracovává dodnes. Prováděl se pečlivý zdravotní výběr ve všech porostních úrovních, kdy se dále vyhledávaly stromy s nejmenším množstvím zelených přeslenů a s nejvyšším množstvím nových vršků. Jednalo se v podstatě o zdravotní, strukturní výchovu, která vedla k vytvoření tloušťkové i výškové rozrůzněnosti zejména v předmýtních porostech. V mýtních porostech postupně došlo vlivem spotřebování přístupných živin v půdě a intenzivnějšího stíněním k ústupu buřeně a postupnému nárustu přirozené obnovy, zejména smrku. I dnes tvoří jednotlivý, zdravotní výběr hlavní kritérium při vyznačování veškeré těžby. Její intenzita činí v mýtních porostech cca 60m3/ha, v předmýtních porostech pak kolem 38m3/ha. Doba návratu ve všech porostech je pak 5 let. Viz: „Optimalizace těžeb pro hospodaření jednotlivým výběrem na LÚ Stonařov“.
První zastávka – příklad strukturní výchovy.
Porost 510B4
Stav k 1.1.2008: výměra 5,25 ha, zásoba 265m3/ha, zakmenění 10, současný věk 43let, SLT 5K
- Od r. 1996 do r. 2012 bylo šesti zásahy vytěženo zdravotním výběrem ve všech úrovních porostu (charakter strukturní výchovy) 90m3/ha dřevní hmoty. (současné zakmenění 9).
V porostu byly páskami označeny cílové stromy v rozestupech 6 – 10 m a vyznačen další těžební zásah (převážně zdravotní výběr v úrovni). Cílový strom je strom z hlavní úrovně až nadúrovně, zdraví, perspektivní s dobře vyvinutou korunou. Každým zásahem je tento strom podporován odkácením jednoho až dvou sousedních úrovňových stromů, které mu nejvíc škodí. Do stromů mezi cílovými se nezasahuje anebo jen sporadicky. Podúrovňové stromy se šetří, těží se pouze v rámci zdravotního výběru. Výsledkem toho se u cílového stromu dostavuje silný světlostní přírůst, tento sílí a nejdříve dosahuje tzv. cílové tloušťky (je zralý ke smýcení). Zároveň dochází k výrazné tloušťkové diferenciaci porostu, která nám zajišťuje jeho stabilitu a dlouhou zmlazovací dobu. Místo po smýcení cílového stromu je zárodkem následné obnovy porostu.
Ekonomická výhoda strukturní probírky spočívá v tom, že se těží stromy úrovňové, relativně silné, ze kterých nám padá dobře zhodnotitelné dříví - pilařské výřezy (čep od 12cm). Při tomto typu výchovy i v porostech do 40-ti let výnosy z těžebního zásahu překračují jeho náklady a tím odpadají tzv. záporné probírky (mínusky).
Druhá zastávka – příklad vnášení melioračních a zpevňujících dřevin – míšení BK a JD.
Porost 504A11
Stav k 1. 1. 2008: výměra 8,40ha, zásoba 615m3/ha, zakmenění 9, současný věk 114 let, SLT 5S
Dříve jsme prováděli klasické náseky na výšku stromů (25 – 30m), dlouhé 100 až 200m. Uprostřed zalesněno BK, kolem dokola dvě až tři řady JD (stačí dvě). Cílem je vytvarovat BK a zamezit jeho bočnímu větvení. (Dobře známé jsou kotlíky BK, které nebyly včas rozšířeny. Dnes jejich boční větve zasahují 5 – 8m za obvod kotlíku, čímž vzniká neproduktivní plocha – viz dále.)
V současné době provádíme obnovu clonnými kotlíky o výměře 5 až 15 arů pod mateřským porostem. Kotlíky jsou umístěné po ploše celého porostu v závislosti na výskytu smrkového zmlazení a vzdálenost mezi nimi je cca 30 až 50m. V mateřském porostu nad kotlíkem je sníženo zakmenění cca na ½. Ponechány jsou zdravé stromy s perspektivou dosažení cílové tloušťky, po uvolnění se dostavuje silný, dlouhodobý světlostní přírůst. Míšení dřevin je stejné, BK uprostřed, JD ve dvou řadách okolo.
Výhody způsobu obnovy pod porostem jsou přímý růst, drobné větvení a jeden terminál , dále pak snížené náklady plynoucí z absence vylepšování a nižších nákladů na ochranu proti buřeni a klikorohu.
Třetí zastávka – ukázka přirozené obnovy pod porostem v různých fázích vývoje.
Porost 504B11
Stav k 1. 1. 2008: výměra 8,66ha, zásoba 547m3/ha, zakmenění 8, současný věk 114 let, SLT 5S
Naším cílem je udržet nálety dlouhodobě pod clonou mateřského porostu. Sledujeme tím diferenciaci (z počátku zejména výškovou), následuje autoredukce (snižování počtu jedinců přírodním výběrem) a čištění kmínků (V hustých nárostech s jemným větvením dochází k rychlému usychání spodních větví a jejich rozpadu vlivem houbových saprofitů. To nám dává určitou perspektivu výskytu cenných výřezů v mýtním věku). V porostních okrajích dochází ke zmlazení MD, v severních, sluncem podsvícených okrajích pak i zmlazení BO. V místech více rozvolněných pak zmlazení přípravných dřevin (JR, OS, BR, JV). Tyto jsou vítány, působí melioračně na půdu, předrůstají smrkové zmlazení, napomáhají další diferenciaci, do budoucna se jedná o další výtěž (palivo).
V současnosti se jedná o více méně plošnou přirozenou obnovu, která vznikla samovolně. Je zde reálné nebezpečí vzniku dvouetážového porostu. Je nezbytné podporovat diferenciaci nárostů, těžbu soustředit do ohnisek obnovy. K jistému rozbití homogenity dochází také těžbou zralých stromů a ponecháním klestu k zetlení. Každá uvolněná ploška je v krátké době nalétnuta novými semenáčky.
Čtvrtá zastávka – „zazděné“ jedlobukové kotlíky ve stadiu tyčkovin , tzv. komíny.
Porost504B4
Stav k 1. 1. 2008: pět kotlíků BK(85), JD(15), celková výměra 0,32ha, zakmenění 10, SLT 5S
Zde byla řešena problematika JD-BK kotlíků, se kterými dále nebylo pracováno, nebyl vytvořen spádný okraj, vzniklo boční zavětvení BK s délkou větví 5 až 8m pod nimiž vznikla neproduktivní plocha. V další výchově budou podporovány všechny jedle a nejkvalitnější buky s cílem dosáhnout alespoň pilařských výřezů. Nekvalitní, větevnaté buky budou vytěženy, případně kroužkováním umrtveny a později odtěženy. V místech po obvodu kotlíků po odstranění krajových jedinců dojde ke zmlazení smrku, čímž bude dále podpořena diferenciace porostu.
Pátá zastávka – ukázka rozpracovaného 130 let starého porostu.
Porost 504C13
Stav k 1. 1. 2008: výměra 3,33ha, zásoba 619m3/ha, zakmenění 9, současný věk 128 let, SLT 5S
V r. 2009 – těžba MÚ jednotlivým výběrem s intenzitou 75m3/ha
Na této zastávce byla řešena problematika tzv. přestárlých porostů. Fyziologický věk smrku se pohybuje v rozmezí 300 až 450 let. Předržování porostů do vyššího věku je otázka jejich zdravotního stavu, zastoupení pionýrských a klimaxových ekotypů. Záleží tedy na historii porostu, na způsobu jeho vzniku a vývoji v mládí (na holině nebo pod porostem).
Stromy pěstované pod porostem (převládají klimaxové ekotypy) mají úzké letokruhy v jádře, převládá letní dřevo, jehož hustota je větší a je tedy více odolné vůči středovým hnilobám způsobovaným václavkou a kořenovníkem vrstevnatým. Stromy v mládí pěstované pod porostem jsou charakteristické malými tloušťkovými i výškovými přírůsty, přitom kořenový systém se vyvíjí standartně.. Toto však nemá vliv na jejich vitalitu ve starším věku. Výhodou je pak lepší prokořenění, s tím spojené lepší zásobování vodou a živinami i lepší ukotvení stromu v půdě, rovněž větší odolnost vůči patogenům a dlouhověkost.
Naopak stromy pěstované na holině (převládají pionýrské ekotypy) od začátku mají silný přírůst – tloušťkový i výškový – tlusté letokruhy, převládá jarní dřevo, jehož hustota je menší a jsou tedy více náchylné vůči středovým hnilobám. Během života stromu se nestačí vytvořit adekvátní kořenový systém, což má za následek horší prokořenění, horší zásobování vodou a živinami i horší ukotvení stromu v půdě. Tohle všechno má za následek horší zdravotní stav dospělých porostů a jejich krátkověkost.
Musíme mít stále na paměti, že pokud chceme uspět v převodu z lesa pasečného na les s bohatou vnitřní strukturou, nesmíme opomenout jeho stabilitu. Délka převodu bude trvat několik desetiletí, v ideálním případě jedno celé obmýtí a po celou tu dobu musíme udržet statickou stabilitu porostů a to i přes to, že budou postupně, ale trvale prořeďovány. Vzhledem k tomu, že neznáme původ současných mýtních porostů, podíl pionýrských a klimaxových ekotypů, musíme neustále sledovat zdravotní stav jednotlivých stromů a zdravotním výběrem, jako prvním kritériem při vyznačování stromů k těžbě, odstraňovat stromy poškozené, s evidentním výskytem hniloby, v koruně prosychající nebo chřadnoucí. Při tom si uvědomme, že zmizí-li oddenek stromu v nárostech zmlazení, pak jen těžko budeme odhalovat jeho poškození a napadení hnilobou. Je tedy nutné takové stromy z porostu odstraňovat včas, případně si takové stromy vyditelně označovat (sprayem) pro příští těžební zásah. Rozsáhlejší výskyt hniloby u paty jen těžko postřehnutelný se však většinou projeví v koruně jejím chřadnutím. Poškození hnilobou, v závislosti na jejím rozsahu, má výrazný vliv nejen na stabilitu stromu, ale také na jeho přírůstový potenciál.
Dalším kritériem pro vyznačování stromů k těžbě je hledisko kvalitativní, kdy se vyznačují stromy k těžbě limitované ne zdravotně, ale z hlediska jejich finančního zhodnocení. Jedná se o stromy silně zavětvené, vykřivené, s několika vrchy, vyhnilými suky apod.
Následuje kritérium cílové tloušťky, která se stanovuje většinou na základě maximálního ocenění (zhodnocení) sortimentu určité tloušťky, jeho likvidností na trhu a schopností stanoviště v přijatelné době takové tloušťky dosáhnout – závislost na bonitě porostu, lesním typu apod. V případě Správy městských lesů Jihlava jde o sortiment s výčetní tloušťkou kolem 60-ti cm, kdy u odběratele ještě nedochází ke srážkám z jeho ceny, na trhu je poptáván a místní porosty jsou schopny v běžném obmýtí takový sortiment vyprodukovat. Ani při dosažení cílové tloušťky však není rozhodnutí o pokácení stromu jednoznačné. Takové stromy se výrazně podílejí na stabilitě celého porostu a interaktivně ovlivňují stromy ostatní v jejich nejbližším okolí včetně nárostů zmlazení pod nimi. Rovněž tloušťkový přirůst takových jedinců zdaleka nemusí být za svoji kulminací. V takových případech provádím ověření jejich tloušťkového přírůstu přírůstovým nebozezem a pokud tento dosahuje průměrně za posledních pět let šířku alespoň 2 mm a neklesá, nechám strom po přihlédnutí k ostatním kritériím dál v porostu. Viz. tab: „Přírůst za decénium při šířce letokruhů 1 – 5mm“.
Pokud stromy v porostu dosud nedosahují mnou stanovené, realně dosažitelné cílové tloušťky, ale splňují ostatní kritéria – zdravotní a kvalitativní, potom volím zásah v úrovni. Značím jeden až dva středně tlusté stromy, které nejvíce ovlivňují strom blížící se svou výčetní tloušťkou tloušťce cílové. Jedná se tedy o aplikaci strukturní výchovy v mýtních porostech. K takové situaci dochází většinou v porostech pěstebně zanedbaných, kde v mýtním věku doháníme jejich výchovu.
Při vyznačování stromů taky jednoznačně sleduji prostorové uspořádání v porostu, zejména plošnou diferenciaci nárostů. To lze provést jediným možným způsobem a to různou intenzitou těžby a tím i světla na různým místech v porostu.
Význam kritéria cílově tloušťky by měl postupně při vyznačování mýtních těžeb narůstat s postupným ubýváním poškozených, zdravotně i kvalitativně závadných stromů. Těžba cílových tlouštěk (tlustých stromů) má řadu neoddiskutovatelných výhod:
- Těží se stromy zralé, jejichž tloušťkový (celkový) přírůst již kulminoval a dalším předržováním by se jen snižoval přírůst celého porostu.
- Těží se jen relativně malé množství stromů na ha při dosažení plánované výše těžby, což mimo jiné minimalizuje poškození nárostů zmlazení, ale hlavně se šetří stromy slabší, dosud nezralé, jejichž přírůst bude kulminovat později. Tímto maximálně využíváme produkční potenciál stanoviště a zároveň prodlužujeme obnovní i zmlazovací dobu porostu a podporujeme porostní diferenciaci.
- Těžíme tlusté stromy, u kterých se předpokládá největší množství cenných sortimentů a tedy nejvyšší ekonomické zhodnocení dříví.
Při vyznačování stromů k těžbě jednotlivým výběrem a zjišťování jejich přírůstového potenciálu si vypomáhám přírůstovým nebozezem. Zjišťuji a někdy spíš odhaduji, vliv hnilob a různých poškození na tloušťkový přírůst jednotlivých stromů v porostech, kde je většina jedinců poškozených a já musím volit mezi dvěma nebo i více na první pohled stejně poškozenými stromy. V těchto případech zcela přirozeně označuji stromy s nejmenším průměrným letokruhem za posledních pět let. Při těchto pracech jsem dospěl k zajímavým výsledkům. Stromy, které jsou zdravé, s vyvinutou korunou a alespoň ze tří stran úplně uvolněné, vykazují průměrný, letokruhový přírůst za pět let - tři, čtyři a výjimečně i pět mm. Toto představuje roční tloušťkový přírůst - šest, osm a deset mm, což za decénium činí šest, osm a deset cm tloušťkového přírůstu. Pokud zkoumáme strom o počáteční výčetní tloušťce 50cm, tak se jeho výčetní tloušťka zvýší na 56, 58 nebo až 60cm, což představuje celkový přírůst u SM – 3. bonity - 0,62 , 0,83 nebo dokonce 1,04 m3 dřeva na jednom stromu za jedno decénium. Viz. tab: „Přírůst za decénium při šířce letokruhů 1 – 5mm“. A to jsou už hodně zajímavá čísla hodná k zamyšlení. Téměř neuvěřitelné se zdá být, že těžbou stromů cílových tlouštěk a postupným uvolňováním stromů slabších můžeme takových přírůstků dosáhnout postupně u všech zdravých stromů v porostu, přičemž další přírůst nám produkují nárosty zmlazení. Tyto přírůsty však nepřichází okamžitě po uvolnění koruny zdravého stromu dosud pěstovaného v plném zápoji lesa věkových tříd. Je zde nutná určitá doba k regeneraci koruny a nárůstu asimilačního aparátu, která podle mých zkušeností může trvat asi 5 až 10 let. Jiná situace je v porostech s vertikálním zápojem vychovávaných strukturně.
Šestá zastávka – ukázka přirozeného zmlazení jedle
Stav k 1. 1. 2008: výměra 6,16ha, zásoba 592m3/ha, zakmenění 9, současný věk 105 let, SLT 5S (5P)
V r. 1998 – těžba MÚ jednotlivým výběrem s intenzitou 51m3/ha po celé ploše porostu, část porostu o výměře 0,55ha se zastoupením JD a výskytem jedno až dvouletých jedlových semenáčků byla zaplocena (horní oplocenka).
V r. 2003 – těžba MÚ jednotlivým výběrem s intenzitou 66m3/ha nad JD zmlazením, část porostu o výměře 0,75 ha se zastoupením JD a výskytem jedno až dvouletých jedlových semenáčků byla zaplocena (dolní oplocenka).
V r. 2006 – těžba MÚ jednotlivým výběrem s intenzitou 84m3/ha nad JD zmlazením
V r. 2009 – těžba MÚ jednotlivým výběrem s intenzitou 138m3/ha nad JD zmlazením, těžba MÚ jednotlivým výběrem s intenzitou 70m3/ha na zbytku porostu.
Na poslední zastávce byla předvedena přirozená obnova JD pod porostem. Byl zde kladen důraz na to, že i JD, přestože jde o dřevinu stín dobře snášející, potřebuje pro své odrůstání určitou dávku světla. V letech 1998 až 2009 byly v porostu provedeny postupně čtyři těžební zásahy jednotlivým výběrem s cílem porost prosvětlit a poskytnout jedli právě takovou dávku světla, aby zdárně odrůstala a byla zajištěna zejména proti zvěři. Těžební zásahy byly prováděny s čím dál větší intenzitou, aby byla nakonec zásoba mateřského porostu snížena až na jednu polovinu. Teprve při této zásobě a takovémto množství světla začala JD zdárně odrůstat. Její výškový přírůst se zvýšil zhruba třikrát na současných 20 až 30 cm.
Pomalé odrůstání jedle v hlubokém zástinu mateřského porostu pro jedli nepředstavuje žádný problém, dokonce je pro ni, jak bylo uvedeno výše, výhodný. Problém je ovšem udržet po dlouhou dobu funkční oplocení proti zvěři.
V místech více prosvětlených došlo ke zmlazení přípravných (pionýrských) dřevin (BR, JR, OS, JV), které i jakožto slunné dřeviny dokáží obsadit jakékoli vhodné mikrostanoviště a záhy jej opanovat. JD rostoucí pod jejich ochranou jimi není výrazněji limitována. Naopak na holinách, zejména na těch extrémních, kalamitních je kultivace jedle pod clonou přípravných dřevin jedinou možností, jak ji na těchto plochách udržet. Uvážíme-li, že většinu velkých disturbančních ploch prvosledově obsazují tito pionýři, docházelo před vlivem člověka k náletům a odrůstání klimaxových dřevin na holinách spíše výjimečně. Proto klimaxové dřeviny (JD, BK, SM) nejsou fyziologicky na extrémní podmínky holosečí uzpůsobeny a pokud je tam dáváme, hrozí nebezpečí, že způsobíme nevratné změny v jejich populacích, které se mohou trvale zafixovat do jejich genetické struktury a ovlivnit tak vlastnosti celého taxonu.
Jedle jako domácí dřevina má celou řadu dobrých vlastností pro které je třeba si ji cenit. Na stanovištích ovlivněných vodou, zejména na glejích a pseudoglejích je téměř nepostradatelná. Zde dokáže prokořenit a zmeliorovat nepropustný jílový horizont, obnovit koloběh látek, fyzikální i chemické procesy a dobře se ukotvit svými kůlovými kořeny v půdě. Je to naše nejpřirůstavější dřevina, která se dokáže přiblížit na „svých“ stanovištích a při dobré pěstební péči i douglasce.
Netrpí výrazněji hnilobami a to ani při poraněních, kdy snadno rány zavaluje. Po dubu je naší nejodolnější dřevinou vůči větru. Oproti smrku odpadají problémy s kůrovcem. Snadno se zmlazuje.
Mezi její nevýhody patří to, že není ve vztahu ke světlu zdaleka tolik plastická jako smrk. Vyžaduje striktně porostní prostředí s vertikálním zápojem a s minimem cyrkulace vzduchu. Nesnáší tedy podmínky panující na holinách a v porostech s horizontálním zápojem tolik typické pro lesy věkových tříd. Zde od spodu prosychá, zkracuje koruny a ztrácí na přírůstu. Naopak velice dobře prosperuje v lesích s bohatou vnitřní strukturou, kde je cyrkulace vzduchu velmi omezená, s dlouhou zmlazovací dobou pod porostem, obhospodařovaných jednotlivým výběrem neustále narušujícím horizontální korunový zápoj. Další nevýhodou jedle může být slabá poptávka zpracovatelů po této dřevině, avšak v minulosti tomu tak vždy nebylo. Pokud však uvážíme, že ji dlouhá desetiletí na trh nikdo nenabízel a tudíž si na ni průmysl i spotřebitelé odvykli, zdá se být tento stav spíše zákonitý a logický. S rostoucí nabídkou jedle na trhu dojde k přizpůsobení se zpracovatelského průmyslu této dřevině a pokřivené vztahy se opět narovnají. Poslední nevýhodou jedle a to je v dnešní době největší problém, je to, že chutná zvěři. To ovšem není problém jedle, ale spíš problém přemnožené zvěře v našich lesích a je tak rozsáhlý a komplikovaný, že by snadno obsahově zaplnil hned několik seminářů. Proto ho dál ani nechci rozvádět.
